Článek bosenského intelektuála žijícího dlouhodobě v Německu ve mne vyvolal opět snahu přemýšlet o novodobém exodu. Autor ho nepochybně psal jako reakci na současnou situaci, kterou Evropa v čele s Německem řeší. Německá vláda se totiž v důsledku omezených kapacit rozhodla vyhostit zpět na Balkán doteď stále přijímající imigrantskou vlnu z Balkánu, ovšem čekající na přidělení azylu. To se jistě mnohým intelektuálům a příslušníkům balkánských rodin, kteří již dlouhodobě žijí v Německu, nelíbí. Taková je realita dnešních dnů. S myšlenkami, které A. Softić ve svém článku vyjádřil, nesouhlasím, jsou psány sice kultivovaným jazykem, ale s notnou dávkou vtíravosti až drzosti.
Předkládám Vám překlad Softićova příspěvku a sami si udělejte obraz, jaká propaganda je německým čtenářům prakticky denně servírována. Nyní také opomenu skutečnost, že si autor v textu několikrát zdánlivě protiřečí, zejména když tvrdí, že Balkán ztroskotal na nacionalismu a ne na rozmanitosti. Čeho je ale tedy nacionalismus produktem a katalyzátorem, když to není ono multikulturní prostředí?
Překlad textu, publikovaného 1. 11. 2015 na stránkách Die Zeit, s názvem: Mehr Balkan wagen (Odvážit se více Balkánu):
V jihovýchodní Evropě byla rozmanitost svým vlastním domovem. Evropa by na tom měla dnes stavět – přímluva.
Hrozí balkanizace – plíží se nebo přistupuje blíž. Ten pojem je difuzní. Je synonymem úpadku – a to není viděno jen západoevropskou perspektivou. Také ze samotného Balkánu toto slovo zaznívá a promítá se do sousedních zemí.
Slovinský filozof Slavoj Žižek tento fenomén jednou objasnil takto: Chorvaté se neustále snaží vysvětlit, že Balkán vlastně začíná až jejich sousedícími zeměmi Bosnou a Srbskem. Slovinci sebe vidí jako strážce hranic Západu. Naproti tomu Rakušané jsou přesvědčení o tom, že Slovinsko, které patřilo do Jugoslávie, je tak přirozeně balkánským státem.
Pro Němce je i Rakousko příliš pestré a hrubé. Neměla se vlastně Habsburská říše orientovat jihovýchodním směrem? A tak se dá jí dál a dál, až do Velké Británie. Ale kde tedy začíná skutečná Evropa?
Svým způsobem se zdá, že se „opravdové“ evropské hodnoty s každou jižní hranicí dále rozpadají v prach. Evropa se definuje skrze to „být nebalkánská“ („Nicht-Balkan-Sein“). Balkán je považován za exotický, napůl orientální, fascinující a děsivý zároveň. Vědecká historiografie regionu a politické analýzy bývají zaměřovány na popsání úpadku. Takto je pak Balkán, ať už přesně leží kdekoli, zasazen do povědomí napříč celým kontinentem.
Nevoli, kterou Balkán na Západě vzbuzuje, si nelze vysvětlit jen krvavými válkami v 90. letech. To spočívá v něčem mnohem hlubším. Znepokojivý účinek mají historické reminiscence, neurovnanosti v současné době, nejistota do budoucna. Podívej se Evropo sama na sebe, vidíš negativní obraz ve svém zrcadle, když se koukáš na Balkán. Okamžitě rozeznává v tomto regionu na okraji potlačovanou fazetu sebe samé. Je Evropa pravděpodobně mnohem „balkánštější“, než by si chtěla připustit? A nebylo by potom na čase rozhodnout se obejmout to „Balkánské“ v nás? Konec konců, je to právě kulturní diverzita, která Evropu – všude tam, kde leží – utvářela.
Jednota v rozmanitosti (unity in diversity/Einheit inVielheit) nezní jako laciný oficiální ideál, Leitkultur (tedy „vedoucí kultura“) Evropské unie. Unity in diversity, to zní uvolněně a zároveň napínavě. Evropa je plná života, plná různých jazyků a vlivů. Evropa, která vyprodukovala za ta století mnoho válek, chce mnohotvárnosti, za cenu dalších válek, alespoň na svých územích, zamezit. Rozdíly musí – v zájmu zachování životů – zůstat na svém místě. V tom jsme jednotní.
Proč ale se ale musíme vymezovat vůči Balkánu a potlačovat své bohaté dějiny? Snad proto, že tyto dějiny v nás vyvolávají strach z našeho ideálu kulturní rozmanitosti. Protože máme strach, že by se Evropa mohla ponořit do války a násilí. Ale Balkán se nerozpadl kvůli jeho rozmanitosti. Ztroskotal na nacionalismu – na odmítnutí rozmanitosti.
S tímto odmítnutím začal konec všech malých a velkých mnoha-národních říší. Výsledkem byla válka. Trpící Osmanská říše a habsburská duální monarchie Rakouska-Uherska se rozpadly mezi lety 1914-1918. Jugoslávie zanikla v občanské válce 90. let. Československo se rozpadlo po roce 1989 – alespoň však v poklidu.
Otřesena bude také jednota v rozmanitosti v rámci jednotlivých západoevropských států: Španělska, Velké Británie a Belgie. Naposledy přinesl válku zpět do Evropy konflikt na Ukrajině. Na místo „unity in diversity“ vystupuje jednotná rovnice: stát = národ = náboženství = jazyk = dějiny.
Taková šílená utopie reprezentovaná touto rovnicí nemůže v praxi vycházet. Ten kdo usiluje o národní čistotu, se ještě více potřísní krví. Kdo sleduje německé dějiny, tak to ví.
Státem, ve kterém staré mnohonárodní státy – habsburská monarchie a Osmanská říše – opustily své nejhlubší stopy – je bývalá Jugoslávie. Zde idea jednoty v rozmanitosti skutečně kdysi žila. Do roku 1992 jsme se mohli v uličkách Sarajeva, v nichž potomci Židů, kteří tam utekli v 16. století před španělskou inkvizicí, setkat se starou španělštinou.
Mnoho romských dětí v Kosovu vyrůstalo na pěti jazycích. Doma se bavili romsky, s dětmi sousedů v srbštině a turečtině, ve škole používali albánštinu a ruštinu. V Makedonii, ve Vojvodině a na Istrii se po staletí užívalo několika jazyků a sotva byste nalezly oblast s jasnou etnickou většinou. Samozřejmě to s sebou přineslo problémy a jejich řešení se muselo vždy nově jednat. Bylo to někdy obtížné, ale fungovalo to.
V žádném případě neznamená, že pozitivním poučením z těchto staletých dějin, že se budeme chtít tyto již zaniklé státy znovu obnovit a přát si navrácení osmanské, habsburské či titovské říše. Bylo by to absurdní – nemluvě o tom, že tyto říše byly nedemokratické. Přesto leží v dějinách těchto mnohonárodních států zasypané povědomí o samotném jádru evropské ideje. Na okrajích kontinentu, kde se neustále střetávají různé vlivy, je zjevné, odkud to přišlo. Zde můžeme vidět, co Evropa naléhavě potřebuje a co to ničí.
Například: v makedonském hlavním městě Skopje se v současné době staví zcela nové „starodávné“ centrum. Projekt „Skoje 2014“ je novým monumentálním stavebním plánem makedonské vlády, která chce své hlavní město uvést na scénu jako kolébku staré antické Hochkultur. Asi 30 reprezentativních architektonických prvků pokryly náklady za 600 milionů eur. Ale nic není příliš drahé, pokud jde o národní dějiny. Cenu není třeba však vyjadřovat v eurech. V ceně je totiž zahrnuta přeměna domácího obyvatelstva v cizince, poněvadž přepsání minulosti ve jménu „lepších dějin“ vedlo k tomu, že velká část Makedonců přišla o své dějiny a stala se cizím prvkem ve své vlastní zemi. Albánci, Romové, Turci, Srbové – ti všichni se v projektu „Skopje 2014“ jaksi nemohou najít. Tito lidé se stávají potenciálními uprchlíky, separatisty a možná i teroristy.
Memoriálovým politickým vzorem pro „Skopje 2014“ je národní dějepisectví států staré Evropy (Kerneuropa). Už od 19. století se ukazuje, že někdy se vyžaduje použití hrubé síly, aby se dosáhlo identifikace a solidarity s národem. Menšiny byly vyháněny a vražděny a „malé“ jazyky musely být nahrazeny těmi „velkými“.
I v dnešním Německu se mohou objevovat stopy starého rigorismu, který ještě přepisuje stále živou minulost a nechává oněmět část obyvatelstva. V Berlíně byl stržen palác republiky a na jeho místě nyní roste do oblak betonová kopie hohenzollernského paláce. Rozhodnutí ve prospěch idealizované minulosti a proti mladším, soudobým dějinám.
V současné době opět pozorujeme rozpad multietnických států: Sýrie, Irák a Afghánistán se zmítají v občanských válkách. Lidé jsou na cestě do Evropy. Zničí naše národní obrazy dějin. Za to jim musíme být vděčni. Když odmítneme jejich nabídku, potýkáme se vážně s onou jednotou v rozmanitosti.
Evropa se ale cítí být přetížena a svůj strach se pokouší znovu odsunout na Balkán. Je to věčný strach z druhých, z cizinců, ze smíšeného a multikulturního. Stále zakořeněná v myšlence národní jednot a čistoty. Současná politika strachu ničí jen ty hodnoty, které mají naopak Evropu uchovat. Evropa v sobě uzavřených národních státech je proto nejhorším řešením. Evropská myšlenka má budoucnost pouze tehdy, když evropské státy seberou odvahu, aby se staly multietnickými.
Je na čase si připomenout, že se skutečně podobá dějinám Balkánu. Historie starých multietnických států byla ve 20. století přepsána na národní. To my ji formujeme. Jednou uvidíme, že „balkanizace Evropy“ nebyl scénářem zkázy. Je to, vedle dalších principů demokracie, jediná cesta.
Autor: Adnan Softić, narodil se v roce 1975 v Sarajevu, od roku 1992 žije jako umělec, spisovatel a režisér v Hamburku a ve svých mnohých oceněných dílech se opakovaně věnuje historickým a politickým tématům.