Reklama
 
Blog | Martin Žemlička

Situace uprchlíků v jejich zemi – tabu dnešního vzdělávacího systému. Role informací a práce s nimi

V té hromadě článků a diskusí, které na nás média denně chrlí o (tzv.) uprchlících z Blízkého Východu a Afriky, ani mnozí inteligentní lidé nestačí pravidelně vstřebávat. Je proto naprosto přirozené, že každý z nás musí tyto informace selektivně vybírat, přičemž tu a tam zabloudí do naší osobní „informační databanky“ nějaký blud, který pak těžko lze z hlavy vymazat způsobem nechat se přesvědčit od druhých.

Z toho se pak snadněji vytváří u člověka pohled-názor, jenž nemá jasné vymezení. Češi nejsou rozhodně nijak hloupí a dokáží plně reálně zhodnotit situaci, ve které se Evropa nachází. Václav Cílek v Českém rozhlase a v rozhovoru pro Parlamentní listy celkem nedávno zmiňoval, že toto není ještě ten hlavní migrační pohyb – ten velký teprve nastane a i on se toho obává. Na situaci se musí koukat v několika rovinách, pro něž lze vyjít z typologie uprchlíka, která byla v literatuře několikrát vymezována s většími či menšími rozdíly. Cílek celou migrační krizi chápe (možná až příliš s velkým důrazem na konkrétní příčinu) z toho environmentálního pohledu, kdy v zemích nastává boj o vodu, druhotně o další a ekonomicky nejspíš významnější zdroje (byť potřeba vody patří k základním fyziologickým potřebám), z čehož jsou potom války. Na tento problém se poté řetězí další a další scénáře, jako je chudoba, ať už způsobená špatným ekonomickým zázemím země, nebo její nekorektní politikou, kdy se chápe moci diktátorský režim.

Afriky sice utíkají ekonomičtí uprchlíci, kteří momentálně většinou nejsou sužováni žádným válečným nebezpečím, ale musíme brát také v potaz, v jakém stavu se jejich země nachází. Často slyšíme, že prchají Eritrejci, jejichž země je OSN považována za KLDR Afriky nebo Somálci, jejichž země se dlouhodobě zmítá v občanské válce. Zde je potřeba, aby nejen novináři, ale také evropští politici vysvětlili Evropanům, a tedy i nám, údajným „xenofobům a rasistům“, v jaké aktuální situaci se takovéto země nachází. A patrně špatná ekonomická situace vychází z minulosti, kdy zemi sužovaly války a v současné době nedokáže pevně stát na svých nohách, jelikož demokratizace neprobíhá důsledně, jelikož se země nedokázala očistit od starých praktik, které snahu o rovnováho narušují. Běžný občan Evropské unie o současné Africe a ještě více to platí o její kolonizaci, prakticky nic neví (či snad nechce vědět). Již od začátku, kdy usedáme do školní lavice, jsou nám problémy Afriky zastírány a historie tuplem. Chyba učitele? Může být, ale především chyba systému – kupříkladu vzdělávacího cirricula. Pamatuji si na situaci na gymnáziu, kdy jsme se o jednotlivých zemích učili prakticky jen stylem fyzického zeměpisu – bylo po nás požadováno odpovídat na otázky: Jaká jsou hlavní města Afriky, jaké řeky a pohoří má tento kontinent. Pro získání údajů o stavu „současného“ hospodářství jsme prakticky byli odkázání na Školní atlas, v lepším případě jsme mohli ještě operovat se Školním atlasem moderního světa, který byl více zaměřený na čísla – statistiky a globální problémy lidstva (nezaměstnanost, nemoci, úroveň vzdělanosti), zpravidla zobrazované v síťových či koláčových grafech. Nikdo nás však ve škole nenutil hlouběji přemýšlet o historicko-politickém pozadí. Když jsem na gymnáziu vyučoval globální problémy lidstva a kolonizaci Afriky, o utrpení a zvěrstvech jsem sice informoval, ale nebylo to zcela dostatečné. Tedy chyba učitele?

Dnes by obyčejnému českému politikovi pro obrodu svého lidu v zásadě stačilo, vzal-li by si k ruce údaje například z portálu „businessinfo.cz“ k zemím, odkud lidé nejvíce utíkají, a celou situaci se pokoušel prostřednictvím médií zhodnotit. Stejně tak by mohli učinit naši novináři, ale to se prakticky neděje, až na výjimky. Celý řetězec našich elit je zkorodovaný či snad zdegenerovaný natolik, že to vypadá, jako by se přetrhl a přestal spolupracovat. Jeden tvrdí A a druhý zase B. Potom je naprosto jasné, že synergie v otázce uprchlictví, je na bodě mrazu. V rozhovoru s profesorem N. Chomskym, který vyšel knižně pod hlavičkou Západní terorismus (2014), o tomto problému bylo velmi pojednáváno. Chomsky upozorňuje, že o „holocaustech“ Evropanů, spáchaných v době kolonialismu v Asii a Africe, se prostě nemluví – je to velké tabu Evropanů, kteří i přes to všechno pociťují mít světový monopol na informovanost ohledně toho, co se vše ve světě stalo a děje. Přitom o masakrech v Kongu pod taktovkou belgického krále Leopolda II. Evropané vědí tak málo. A to je samozřejmě jen jeden z příkladů. Masakry Portugalců a zejména Britů v Indii a jejich hrubá koloniální politika, vystavovaná dnes v muzeu kolonizace v Mumbaji (Bombaji), které je nejnavštěvovanějším muzeem v zemi, je akorát zostuzující pýchou této země. Ve zkratce – ochranka muzea je na svou práci pro muzeum pyšná. Turisté se sem jenom hrnou.

Skutečně se zdá, že se západoevropští politici chtějí vykoupit z hříchů svých předchozích generací, ale proč se o tom vůbec nemluví? Jak na to má takový „Čecháček“ reagovat? Samozřejmě velmi nepřiměřeně, xenofobně a rasisticky (myšleno ovšem s notnou dávkou ironie a sarkazmu). „To je naprosto běžná reakce“, tvrdil nedávno jeden z psychologů, jehož rozhovor s novinářkou Mladé fronty nakonec nebyl otištěn, jelikož nenahrával „krédu“ pražských kavárníků z Lumpenkavárny.

Lidé přirozeně mají také strach o své tak už nejisté sociální jistoty. Neznamená to však, že tito lidé nemají cit a dostatek empatie na to, aby se do kůže prchajícího Afričana dokázali vcítit. Češi nemají nic proti tomu pomáhat lidem přímo v jejich zemích, konec konců patříme k velice častým „donátorům“. Strategie pomoci v zemi se však najednou obrací proti nám, jelikož západní a severní Evropa, nově též jižní, praská doslova ve švech. Tuto situaci opravdu nemůžeme srovnávat s několika vlnami emigrací do USA, s poválečnými emigracemi v rámci dekolonizace. Takovéto emigrace byly velmi prospěšné, na což ve své knize Exodus poukázal profesor ekonomie na Oxfordu Paul Collier. Ty současné migrační proudy již však dobře nevidí, na což poukazují poslední data, která čerstvě shromáždil.

Dalším problémem je islám. Osobně jsem výrazně proti islamizaci Evropy. Ne z důvodu jiné rasy, jak někteří „odborníci“ tvrdí, či z důvodu naprosto kulturně odlišného náboženství. Ale v zásadě z toho důvodu, že sami muslimové ve své vlastní náboženské víře nemají jasno a jsou oběťmi svého vlastního ducha. Jakpak by také ne, když se muslimem již narodili. Ale co výklad? V tom je ale opravdu velký nepořádek. Z těchto důvodů (a dali by se rozvést) bych opravdu nabádal k maximální opatrnosti a nasadil v Evropě ta nejvyšší bezpečnostní opatření. Všichni dnes vědí, že příslušníci IS se dnes volně pohybují po Evropě a Africe a spustit signál odporu mohou prakticky kdykoli, jednou jako samostatně stojící buňka (jeden, dva členě), podruhé to může být hromadnější akce, jako ta samotnými islámisty nahrávaná a následně sdílená internetu. Taková jsou nám servírována téměř každý den takřka pod nos a přinášejí neklid a strach přímo do našich domovů.

Přesto, že Evropa potřebuje silně lidské zdroje a faktory, měla by sama zapracovat na nástrojích této emigrační politiky a vysvětlovat lidem, kam hodlá kráčet. Já zatím světlo na konci tunelu bohužel nevidím. Pokusím se Vám příště vysvětlit, jak funguje imigrační politika v Brazílii, kde nyní žiji a porovnáme si oba areály (evropský kontinent vs. latinskoamerický stát), svými plochami takřka srovnatelnými. Pravděpodobně nám zde vykrystalizují dva rozdílné modely. Na základě toho si pak můžete vytvořit obraz, zda problémy v Evropě, vnímané z našeho zorného úhlu, jsou opravdu tak závažné. Nejspíš jinou odpověď, než ANO, neočekáváme. Na velký chaos je již ostatně poukazováno ze strany OSN, která má ale celkem v klidu ruce v klíně.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama