Reklama
 
Blog | Martin Žemlička

Pomůžeme si uvažováním Dušana Třeštíka, tázajícího se v 90. letech, zda je český národ xenofobní, k nové cestě?

Byl bych velmi nerad, kdyby osobnost Dušana Třeštíka, předního českého historika – medievisty, specializujícího se na počátky přemyslovského státu, a jež byl také výborným komentátorem soudobého dění, kdy si ve svých bezkonkurenčních úvahách často pomáhal jeho vztahem ke středověku – upadla v zapomenutí. Prvním jeho významným počinem byla jeho disertační práce, kde se podrobně věnoval Kosmovy kronice.  Ovšem již jako student gymnázia v Teplicích objevil v areálu teplického zámku základy benediktinského kláštera a otevřel tak archeologům cestu k jeho výzkumu. V rámci úvodu do studia historie, který vedl na ústecké fakultě doc. T. Velímský, jsme více pohlédli do problematiky jeho esejistických textů, které velmi často publikovat v Lidových novinách a jiných „kavárenských“ periodikách. V prvním ročníku studia historie jsem si uvědomil, že tento člověk je skutečně schopný rozborů, které v mnohdy nemusí vypadat velmi složitě, ale díky velkému rozhledu dávají opravdový smysl – ten se však s postupným přibývajícím věkem ale trochu vytrácel, jak už to často bývá. Navzdory tomu jsem si osoby Dušana Třeštíka nikdy nepřestal vážit. A vždy pokud mám jisté vnitřní pnutí, kdy se nemohu přiklonit na tu či onu stranu, snažím se dostat k jeho textů. Tak tomu bylo i tentokrát, kdy jsem se snažil dohledat jeho pohled na otázku, zda jsou Češi xenofobním národem.

Tento víkend jsem sáhl po souboru jeho textů publikovaných v knize Češi a dějiny v postmoderním očistci (2005). Byl to již jeho druhý soubor sebraných textů, tím prvním byli Češi. Jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci (1999).  Plný očekávání jsem začal číst kapitolu Je český národ xenofobní?, samostatně publikovanou už v roce 1998. Říkal jsem si, nakolik může Třeštík píšící tento text v druhé polovině 90. let, v době, kdy jsme měli sice již nějaké zkušenosti s imigrací – tehdy vietnamskou, minimálně ovšem s jinými národy, mít myšlenkový přesah do současnosti, kdy došlo i na Čechy, kteří se teď musí tváří v tvář postavit té „shora vítané invazi“ do Evropy. Pozorný čtenář souvislost odkryje a z Třeštíkova závěru možná nebudeme úplně nadšený, byť neříká něco přímo ve smyslu (ne)přijímat migranty, ale útočí na naše zpřítomněné mýty v podání národního puzení. Na své myšlenkové cestě si opět pomáhá situací ve středověku, tentokrát zejména stavem naší země ve 13. století. Podívejme se na jeho myšlenky retrospektivně. Je bohužel škoda, že „Pán historik“ již mezi námi není, jelikož nás navždy opustil v roce 2007. Jeho aktuální glosy by nás jistě v mnohém inspirovali ke kritickému– mne zajisté. Neznamená to ale, že bych s ním „ante res“ souhlasil.

Po otázce v titulku své eseje následuje v textu překvapivě ihned Třeštíkova odpověď. „Samozřejmě, že je, je to přeci národ, společenství vymezující se proti ostatním lidem, a činící z nich tím jiné cizáky.“ Pokud i od tohoto odhlédneme „musejí být Čechové xenofobní, protože jsou to lidé.“ Jsme prý jako biologický druh naprogramováni svými geny pro strategii přežití, v rámci níž vidíme ostatní jako „jiné“ či „cizáky“ nebo barbary. Je však spolu s Třeštíkem správné se ptát, zda je míra xenofobie českého národa vyšší či menší, než u ostatních národů. Nezapomínejme však, že v dnešním pojetí jsou národy „vymyšlená společenství“. Všechno to okolo nás jsou spíše národní ideologie a mýty, které se ve společnosti vytváří, a s nimiž se postupně všichni seznamujeme. Odpověď na tuto otázku by měli dávat nejspíše sociologové, ovšem české sociology takové otázky zajímají jen okrajově, což je samozřejmě ostudné. Naše historie má za sebou jak velkomyslné tolerance, tak ostudné xenofobie, daleko překračující jinde obvyklé meze. Co se stalo, nelze vrátit. Je však podstatné, jak si tyto zpřítomňujeme v těch našich mýtických dějinách, které si osvojujeme.

Pozoruhodný příklad z našich dějin nabízí 13. století, kteří si historikové zvykli nazývat středověkou transformací. Tenkrát by staří konzervativci, v čele s kronikářem Dalimilem, nejraději uřezali těm Němcům nosy a vyhnali je. Kolonizace vyšších poloh, sídelní přestavba země a německý živel měly samozřejmě spoustu kladných stránek. Ovšem „stinnou stránku této transformace měl ale podle téměř všech historiků být divoký anarchistický feudalismus“, v rámci něhož byl stát důsledně „zprivatizován“ – velká část veřejného majetku a tedy i veřejné moci přešla do soukromých rukou.

Třeštík v pozici historika tedy uzavírá, že sice neví, jestli jsou Češi nějak xenofobnějším národem, než ostatní. Jedno však ví jistě. Jestli národ je usídlen především v hlavách a existuje (funguje) tak především v podobě mýtů, tak český národ xenofobní je, protože jeho mýty takovými jsou. Jelikož jsme malým národem, naše mýty jsou tedy obranné, nikoli útočné – škodí spíše nám samým, než ostatním. Jediným řešením (s otazníkem) by bylo dle Třeštíka „vytvořit mýty jiné, adekvátnější minulé skutečnosti i potřebám současnosti a prosadit je do hlav lidí.“ K tomu bychom si český národ (respektive jeho představy o sobě samém a jeho mýty) měli „vymyslet“ znovu a lépe. A teprve tehdy to snad bude lepší.

Jako čtenář a historik mohu dát Třeštíkovi v jeho logických vývodech zapravdu. Jako aktuální pozorovatel situace s tím však mám velké potíže. Nezapomeňme, že text je psát v roce 1998, kdy se migrační problémy v Evropě ještě neprojevovaly v takovém masovém měřítku, ještě stále chyběli tři roky do teroristického útoku na WTC v New Yorku a mnoho dalších věcí. Je možná škoda, že text v době jeho znovu publikování, nebyl třeba svým autorem okomentován, zda zastává stejné stanovisko. Nemyslím si, že by došlo k výraznému posunu v tom smyslu, že by se autor odvrátil od myšlenky „přehodnocení mýtů“, ale mohl by své myšlenky (těžko ještě stále v roce 2005) postavit blíže problematice migrační krize, jako to v těchto dnech činí jiní významní teoretici a analytici.

Třeštík zdůraznil však jednu podstatnou myšlenku, totiž že příchod Němců pro nás a budoucí dlouhodobý vývoj představoval osu či červenou nit českých dějin, jež ve výsledku znamenaly dlouhá staletí „stýkání a potýkání“ s nimi. Nechám na čtenáři, zda by takovouto vazbu zpřítomnil a narouboval například na nově příchozí obyvatelstvo se s azylovým statutem (muslimy počítaje), či snad dříve se statutem občanů. V případě, že budeme přijímat tisíce uprchlíků, tak nás jistě nově spředená nit představující „stýkání a potýkání“ nemine. A možná dojde i na výčitky vůči Němcům, ale nejen jim samozřejmě.

Táži se tímto za Vás: Takže jen vyměnit mýty a bude dobře, občane? Jak to dopadlo nakonec s Němci na našem území? Někdo navrhne, že to nelze srovnávat? A kdo nás nyní tlačí, abychom jim pomohli odčinit jejich národní hříchy? Dušan Třeštík možná opět vyprovokoval návrhem „morfovat“ naše mýty. O vyprovokování jde ale zejména – slouží nám pak k tomu zažehnout naše vlastní kritické myšlení.

 

Zdroj: Dušan Třeštík, Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha 2005, s. 205-214.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama