Reklama
 
Blog | Martin Žemlička

Konec dobrých časů. Norsko musí znovu objevit svého vikingského ducha

Je to kapitalistická země, ovšem většinu podniků vlastní stát. Je to ropný gigant, ale dlouho se výrazně vyhýbá spotřebě jako výraznému ekonomickému ukazateli. Po desítky let tento neobvyklý ekonomický model Norsku dobře sloužil.  V dnešní době jsou Norové bohatší, než jakékoli jiné národy v Evropě, včetně Lucemburčanů. Ovšem, tomuto modelu začíná docházet palivo.

Vzestup slávy Norska začal v době, kdy byla vytěžena první ropa z jejich pevninského šelfu. To se psal rok 1971.  Energetický průmysl spustil řetězovou reakci prosperity napříč celém hospodářstvím, přeměnil Bergen z rybářské vesnice na průmyslové centrum, dal vzniknout společnostem, jež se specializovaly na získání uhlovodíku ze dna rozbouřeného moře a hotely se zaplňovaly „oil workers“, pracovníky v ropném průmyslu. Tyto ekonomické otřesy mířící k výšinám vystřelily zároveň cenu ropy na do té doby neobvyklých 10 dolarů za barel na konci 90. let, a v roce 2008 už stejný objem stál 150 dolarů. Ropa a plyn nyní tvořily čtvrtinu norského HDP a tyto dvě komodity představovaly téměř polovinu vlastního exportu země.

Norway

Reklama

Ale současný úpadek ceny ropy na asi 50 dolarů za barel zařazuje v norské ekonomice „zpátečku“. Statoil, státní ropná společnost, je tímto cenovým propadem nyní poznamenána. Ropné podniky propustily už 10% jejich pracovní síly a nejspíš propustí dalších 20%. Je to jedno z varovných hlášení pro zemi, která vyniká i ve výrobě zařízení pro těžbu ropy z mořských hlubin, a průmyslu hydraulického štěpení (frakování), který užívá různé technologie vytěžení ropy a plynu ven z břidlicových ložisek, je praktiky stále na vzestupu.

„Ropná razie“ je vystavena v norském modelu dvěma slabinám. Tou první je byrokratizace, zrozená v lůnu nadšení státního kapitalismu. Vláda vlastní asi 40% obchodní burzy, kdy obrovské finance vsadila do akcií společností Telenor – svého telefonního operátora; Norsk Hydro – producenta hliníku; Yara – výrobce hnojiv; a banky DNB, stejně tak jako do společnosti Statoil. Tohle všechno má táhnout monofrekvenční korporátní kulturu „kupředu“. Norové se rádi chlubí, že řídí svět uvnitř korporátní diversity, jelikož firmy jsou právně zavázány 40% pracovních míst obsadit ženským personálem. Ale rovnováha pohlaví není tvořena pro kulturní uniformitu: hodně současných norských senior manažerů společně studovalo na Norges Handelshøyskole, Norské ekonomické škole a takřka nepřetržitě mezi sebou udržují přátelské i obchodní styky.

Druhou slabinou je přezrálost sociální státu. Veřejný sektor zaměstnává 33% pracovních sil, v porovnání s 19% reprezentujícími průměr v rámci zemí OECD. Stát podkopává pracovní morálku: spousta lidí si užívá 37 hodinový pracovní týden a třídenní víkendy jsou běžné. V roce 2011 štědrý norský stát vynaložil 3,9%  na vyplácení dávek pracovně neschopným a na předčasné odchody do důchodu, což je opět v porovnání s 2,2 % průměrem OECD minimálně varující. Norové vymysleli sloveso „nav“. V praxi to znamená dostat peníze z NAV, státního příspěvkového úřadu (obdoba našeho Ministerstva práce a sociálního zabezpečení).

Země na to hodně doplácí.  Norský penzijní fond Global je asi nejúchvatnějším příkladem dlouhodobého uvažování jakékoli západní vlády.  Spíše než prohýření vlastního ropného bohatství, ho Norsko raději ukládá do svrchovaného sociálního fondu, který je se svými 873 miliardami dolarů největší na světě.

Norsko má ve svých vodách ryby, stejně jako ropu, a tyto dvě komodity tvoří na exportu okolo 10 miliard dolarů ročně – slušná částka pro zemi s 5 miliony obyvatel. Thomas Farstad, šéf velké soukromé rybářské společnosti Norway Seefoods, říká, že norské odmítnutí připojit se k Evropské unii učinila pro průmysl věci obtížnějšími. Rybářské společnosti jsou nuceny soustředit se na objem, jelikož za export do EU musí za zpracované ryby platit vysoké celní tarify. Ale zároveň to znamená, že mají volnou ruku hospodařit s jejich vlastními chovnými nádržemi, což nebylo nikdy zdravější, dodal.  I přes důraz na onen objem, se průmysl dramaticky změnil. Akvakultura byla vysoce zdaněna a ze své většina zahrnuta do účetnictví – to je oproti 70. letům velký rozdíl, kdy zdanění nepodléhala. Tradiční rybáři se v hodnotovém žebříčku také zvedají, užívají efektivnější lodě, aby ubrali zároveň na lidské síle, a svůj zdroj loví stále z větších hlubin oceánu, včetně planktonu, který lze použít do zdravých potravin.

Atraktivní švédský model

S cenou ropy to vypadá, jako by měla setrvávat nějaký čas v depresi, nicméně Norsko zoufale potřebuje korporátní Vikingy. K reformě sociálního státu je třeba reformovat také podnikání. Reakcí země na úpadek ceny ropy bylo pevnější uchopení principu sociálního státu. V místních volbách, které proběhly 14. září, získala hlasy levice ve většině velkých měst v zemi, včetně Osla nebo Bergenu, a to díky programu pokračujících větších sociálních výdajů a nulových reforem.

Těžké časy pravděpodobně povedou k vážnější myšlenkách. Norskou se naštěstí může učit od svých sousedních států, s podobnou kulturou, které zavedly rozsáhlé reformy. Konkrétně Švédsko oživilo svůj model minimální role státu tím, že umožnilo, aby soukromé firmy vedly své vlastní školy a nemocnice, případně další instituce původem v kompetenci státu, a vlivem toho tak snížily daňovou zátěž, která na ně byla uvalena. Během ropné horečky si Norsko zvyklo na dovoz pracovní síly reprezentovanou mladými Švédy, aby následně pracovali v barech či restauracích (obdoba Gastarbeiterů v Německu). Nyní nejlepší šance na pokračování prosperity spočívá v importu nejen lidí ze Švédska, ale také dobrých nápadů a záměrů.

Zdroj: The Economist